Je to tady! Třikrát hurá a sláva!

Ano, konečně se Vám dostává do ruky ROZHOVOR S HOSTEM BŘEZNOVÉHO MEDICAFÉ MUDR. ONDŘEJEM FRAŇKEM, vedoucím lékařem výjezdového centra ZZS HMP. Rozhovor je sice o něco delší, ale určitě stojí za přečtení. Můžete se dozvědět spoustu zajímavých věcí (namátkou: o využití hypotermie při PP, o vrtulníku záchranky) a k aktivitě se dostane i Vaše šedá kůra mozková, protože určitě není na škodu se nad některým z výroků zamyslet.

Dobrý večer, prvně bych se chtěla zeptat, co si myslíte o tomto projektu – jak na Vás působila místnost plná studentů, kteří hltali každé slovo?

Je to skvělé! Jsou to lidi, kteří mají zájem a to je vždycky vítaná věc. Rád chodím tam, kde jsou lidi, kteří tam přišli dobrovolně a mají zájem a je strašně důležitý s nimi komunikovat, protože je nutné někde brát nové lidi..

Spoustu studentů by zajímalo, jestli je nějaká možnost se už teď zapojit, nabrat nějaké zkušenosti, jako zdravotníci u záchranky?

V zásadě mohou přijít na záchranku, ale jsme podnik, který má určitá pravidla, takže pokud stáž není domluvená se školou, je placená. Ale v zásadě kdo chce, může přijít a nějakou dobu na záchrance strávit.

Jaký máte názor na výuku první pomoci v prváku na medicíně?

Já si myslím, že ve výuce první pomoci je obrovský dluh už na středních školách a to nejen na obecných, ale i na zdravotnických, který se potom táhne i na lékařskou fakultu. Bohužel nahrávky, které máme, svědčí o tom, že s první pomocí mají obrovské problémy doktoři sestry, hasiči, záchranáři.. Všichni ty lidi jsou zvyklý resuscitovat mnohokrát, ale je pro ně ohromně těžké rozpoznat zástavu oběhu jen tak na ulici. Kdo z doktorů někdy viděl reálnou zástavu nečekaně na ulici? Jednu třeba, ale dokud si čteme v učebnicích, kde situace opisují z jedné knížky do druhé, potom nevíme, jak to reálně vypadá. A kdo to ví – lidé na dispečinku! Ty „vidí“ těch zástav stovky až tisíce a vidí, jak časté jsou lapavé dechy, jak často si lidi pletou epileptické záchvaty se zástavou oběhu, protože je tam epizoda křečí. A tudy právě vede ta cesta, jak ty znalosti předat. A proto je dobře, že právě studenti mají o toto zájem, že se obrací na záchranku, která má ty informace z první ruky a ne při vší úctě na lidi, kteří se zabývají školením o první pomoci, aniž by v životě reálně byť jednou tu první pomoc poskytovali.. Představte si, že půjdete na školení řidičů kamionů, kde Vám bude přednášet někdo, kdo si hrál s kamionem jako dítě. Potom o tom viděl 4 dobrodružný filmy a přečetl si příručku. To by se Vám každý jedině vysmál. Ale bohužel realita u školení první pomoci je taková, že ji zařizují právě lidé s takovouto pracovní anamnézou. Čest jim a sláva, ale je to trošku nebezpečný.

Neplánujete na záchrance dělat nějaká školení první pomoci pro veřejnost?

Záchranka o tom neuvažuje, protože objektivně má svých starostí dost a potřebuje školit vlastní lidi. Takže školení pro veřejnost moc není. Ale fakt je, že existují projekty, které se zabývají školením první pomoci a dělají to dobře a kvalitně. Dělají to právě s prožitkovými monitory, simulací reálných situací. Ono to není jenom o těch andulách, ale dobře udělaná scénka s tím stresem.. Potom už je jedno, jaká je pod tím tričkem ta andula.. Ale obávám se, že právě od záchranky bych tohle neočekával.

Funguje tady v Praze nějaká spolupráce s dalšími složkami integrovaného záchranného systému? Nemyslím pouze s hasiči či policisty, ale třeba i s vodní záchrannou službou?

Záchranky obecně tohleto moc nevyužívají, ale nový zákon jim to tak trochu nařizuje. Dokonce jsou povinné se obrátit na ostatní složky tam, kde není splnitelná dojezdová doba. Některé osvícené záchranky se tím zabývají už delší dobu a některé se budou muset zabývat. V Praze toto není moc aktuální, protože to území je pokrytý. Snažíme se spolupracovat s městskou policií, která má člun na Vltavě, ale fakticky trvaleji využívaná spolupráce není prakticky žádná.

Uváděl jste tady informace z velkých amerických měst, to opravdu není možnost nikde sehnat informace o úspěšnosti jiných záchranek v České republice?

Jednou to publikovali Brňáci, ale jinak snad pravidelně nikdo, což je samozřejmě škoda.

A doslechl jste se někde, jestli je tu třeba nějaký kraj, kde by záchranka ve výsledcích šlapala té Praze alespoň na paty?

Víte co, já si myslím, že tam jde, při té resuscitaci zrovna, jak rychle tam ta záchranka je. Myslím si a upřímně to říkám, že ve velkých městech ČR tam ta šance těch lidí, co se zhroutí, bude podobná jako v té Praze. Ten systém je velmi podobný. Prakticky ve všech velkých městech je dostupná angio linka, kde zcela okamžitě řeší zásadní příčinu zástavy – infarkt myokardu. Takže pro toho takového klasického člověka s infarktem, co zafibriluje a zhroutí se, bude ta naděje velmi podobná, aspoň v to pevně věřím. A není důvod si myslet, že ne – lidi nejsou hloupí a Pražáci nejsou nijak geniálně nadaní, mají prostě dobré podmínky. Pokud ale jdete někam na periferii, záchrana je potom složitější. I když ale i v Praze máme za těch 10 let asi 15 lidí, co se přes 20 minut resuscitovali laicky – napadne sníh, nemůžeme to najít, prostě cokoliv se stane.. A z těchto 15 lidí to 3 přežili bez jakéhokoliv neurologického poškození. Takže pokud ti lidé kvalitně masírují, tak i po této dlouhé době mají naději. Ale samozřejmě ta naděje s časem klesá..

Se zájmem sleduji diskuzi ohledně užití podchlazování v rámci resuscitace. Jak se to provádí, jak to vlastně funguje, a máte nějaká čísla, jak to pomáhá?

Světové studie ukázaly, že je to efektivní u spatřených zástav s fibrilací komor - u těch fakt čerstvých. Ale je to hodně nejasné a přesná metodika je stále ve výzkumu. Na jednu stranu chceme ochladit mozek, na druhou stranu děláme šokový stav. Co se dnes jeví jako hodně nadějná věc je chlazení mozku nosem přes spodinu lebeční. Ale že bychom měli přesná data, kdy a jak to dělat, tak to vlastně nemáme. Ale když si vezmete tu první publikaci Safarových guidelines z roku 1961, tam se pod písmenkem H skrývá Hypotermie, takže už před těmi 50 lety se o té hypotermii uvažovalo. Ale jak to přesně použít, aby to neškodilo víc, než to pomáhá, je stále lavírování. Ale právě teď se tady v Praze rozjíždí velká studie s hyperinvazivní resuscitací s chlazením, s mechanickou resuscitací, s napojením na mimotělní krevní oběh a je pokus, zda by takový hyperinvazivní přístup mohl přinést nějaký výrazný pokrok v péči o pacienty resuscitované z důvodu kardiální zástavy.

Ještě k těm nemocnicím.. Je tu nějaká nemocnice, kam nejradši vozíte ty pacienty? Kde jsou nejpříjemnější a kde celí nadšení: „jééé, sanitka..“?

(smích) Jak kdy, to se strašně mění. A to se asi takhle nedá říct. Ono při té spolupráci víc záleží na konkrétním člověku než na konkrétní nemocnici. A ve stejné nemocnici jsou lidi, kteří aktivně telefonují na záchranku, jestli tam nemáme nějakého pacienta, že by někoho rádi a adrenalin tam přijede, slouží někdo jinej a je s ním těžký pořízení. Takže spíše je to o lidech.

V Motole nám nad hlavami každou chvíli létá záchranářský vrtulník, kam létá nejvíce?

Hlavně to jsou úrazové záležitosti a Středočeský kraj. Hlavně to jsou pacienti, kteří potřebují rychle na nějaké specializovaný centrum – popáleniny, opařený děti, utopený děti, pády z výšek, dopravní nehody – takové ty dramatické věci.. Je fakt, že ty kardiální pacienty si většinou ta místní záchranka stačí nějak rozumně naložit a odvézt do místního centra, navíc jsou monitorováni, takže jsme radši, když jezdí po zemi. Ono těch vzletů na Prahu a Středočeský kraj je 500 – 550 za rok, takže to vychází na necelé 2 vzlety za den. Ale je to strašně nevyvážený – na podzim jsou mlhy, takže se třeba 14 dní nelétá a naopak v létě, když je hezky a vyjedou motorkáři, tak jich je třeba 8 na den. V létě se celkově létá více - průměrně dvakrát tolik, než v jiných měsících.

V nějakém dokumentu České televize jsem zahlédla, že lítáte na křídle..

Já se zabývám věcmi, které vypadají jako riskantní. A dá se říct, že kromě balónu jsem letěl snad se vším, co se ve vzduchu udrží. Od boeingu na simulátoru počínaje, přes letadla normální normálně ve vzduchu, přes vrtulník pochopitelně a paraglide počínaje. A potápím se do docela velkejch hloubek a přesto si nemyslím, že je to o adrenalinu. Spíše o odreagování a přepnutí tý hlavy na jiný způsob uvažování. A když se ty věci dělají s rozumem, tak riziko toho, že se něco stane, považuji za docela přijatelný. A daleko víc se bojím, když sanitkou jedu po Praze, než na padáku nebo v letadle. To riziko, že Vás v té sanitě někde něco sejme, mi přijde daleko větší..

Potápění?

Třeba teď 19. května potápíme na Slapech sochu sv. Jana Nepomuckého posvěcenou od Pražského arcibiskupa do zhruba 40 metrů..

Neměl byste závěrem nějakou mantru, nebo co byste poradil někomu, kdo přemýšlí o práci u záchranky?

Ooooooooooooo.. (smích) Moc se mi líbilo, co řekl MUDr. Kratochvíl na přednášce na Pelhřimovském podvečeru. Ta přednáška byla o nerozpoznaných těžkých stavech (prezentaci si můžete prohlédnout ZDE: http://download.pelhrimovskypodvecer.cz/7.2.2p.pdf) o tom, že pacient, který vypadá dobře, ještě nemusí být úplně zdravej.. A na závěr tam řekl větu, která se mi moc líbí: „Práce na záchrance je zajímavější, než si myslíme.“ Spousta lidí na záchrance je strašně vyhořelejch, protože pořád dělá tzv. blbosti. A to je strašná škoda, že si tam ty lidi nenajdou ty kořeny té medicíny, tu pokoru, ten přístup k tomu pacientovi. Že se nesnaží vyluštit tu křížovku. A říct si: „hele tak vím o něm tohle, tohle, tohle, vypadá to tahle, hele, a takhle to do sebe zapadá..“  Často vidí jen jednu věc - ten je ožralej, ten má tohleto, a nenapadne je, že zatím vevnitř se něco děje, něco zajímavého. To jsme si hodně odvykli.. Naučili jsme se léčit číslíčka, bez CTčka si ani neuprdnem, všechno se musí okamžitě vyšetřit a poslat támhle.. A zapomněli jsme se na pacienty dívat jako na bytosti a zapomněli jsme si dávat věci dohromady, to je strašně velké umění a to se naučme. Přemýšlejme o tom, že co vidíme, to je často jen špička ledovce, a zkusme přemýšlet, co je pod tou vodou. Někdy je to velké překvapení jako pro ten Titanik, a když to končí jako ten Titanik, tak to není dobrý. Asi takhle, hele, ze mě žádný velký moudra nevypadnou. Fakt je, že přistupovat k medicíně s pokorou a rozumem je to nejdůležitější, důležitější než nějaký přístroje..

Nevím, jestli „žádná velká moudra nevypadnou“, ale poslední věta mi zní jako hodně dobrý návod a moudro. Děkujeme za rozhovor.

-lm-