Jedním z hostů prvního Medical Café Scientifique byl děkan 2. lékařské fakulty doc. MUDr. Ondřej Hrušák, CSc., odborník na dětskou leukémii. Položili jsme mu za Vás několik otázek.
Jak úspěšná byla léčba dětské leukémie v minulosti, a jak je tomu dnes?
Leukémií je několik druhů, některé z nich se vyskytují u dětí. Ten, co je u dětí nejčastější (akutní lymfoblastická leukémie), byl před 50 lety takřka vždy smrtelný. Dětí, které se před nástupem moderních chemoterapeutických protokolů podařilo dlouhodobě zachránit, bylo kolem 5 %. Dnes léčba zachrání 75-80 % dětí s nejčastějším typem leukémie.
Co je vaším dlouhodobým zájmem ve výzkumu této nemoci?
Nejneskromnějším cílem by bylo objevit podstatu vzniku leukémie. Zásadní objev v tom smyslu by nejspíš významně zvýšil účinnost léčby, nebo by přímo umožnil nemoci předcházet. Naše i cizí data totiž poměrně přesvědčivě ukazují, že přinejmenším mezi předškolními dětmi je značná část takových, u nichž onemocnění spustilo něco zvenčí. Kdybychom věděli, o jaký faktor se jedná, mohli bychom zabránit leukémii dřív, než vznikne.
V oblasti výzkumu přímo napojeného na diagnostiku nás těší cokoliv, co zvýší prognózu pacientů s leukémií. Rozdílné podtypy leukémií odpovídají na rozdílné varianty léčby. Hledáme kritéria, která zpřesňují výběr pacientů pro tu nebo onu léčbu. Nedávno jsme např. uveřejnili jasná kritéria, jak léčit děti s akutní leukémií na pomezí mezi hlavními typy, tedy mezi lymfoblastickou a myeloidní. Dále hledáme faktory, které ukazují dobrou nebo špatnou prognózu. U pacientů se špatnou prognózou je jasné, že léčba musí být jiná, nejčastěji intenzivnější. Naproti tomu s faktory, které ukazují dobrou prognózu, je to složitější. Bylo by jistě výborné, kdybychom mohli říci, že nějaká skupina pacientů může dostat méně intenzivní léčbu a tím čelit menšímu množství jejích nežádoucích účinků. Ale tento krok je často velmi složité učinit, aniž bychom riskovali, že se u této podskupiny pacientů opět zvýší počet relapsů leukémie.
Je překvapivé, jak málo protileukemických léků vzniklo za posledních 25 let. Čestnou výjimkou je imatinib, který se velmi specificky dá použít u asi 5 % dětských lymfoblastických leukémií. V rámci mezinárodních studií zkoušíme další, které stojí na poznání, jak fungují zhoubné buňky.
Je nutno mít na paměti, že paralelně se snahou o lepší diagnostiku a o pochopení funkce leukemických buněk se zlepšuje úroveň podpůrné léčby. To, spolu s narůstající erudicí klinických lékařů obecně, už samo o sobě neustále zvyšuje výsledky léčby.
Jak dlouho trvá aplikovat výsledky vašeho výzkumu do klinické praxe?
Zabýváme se diagnostikou a výzkumem. Diagnostika je velmi dynamická, přestože se podle ní rozhoduje o léčbě, trvající měsíce. Některá rozhodnutí je nutno dělat okamžitě, řekněme během hodin.
A výzkum? Jak jsem říkal, v posledních 25 letech se to novými léky zrovna nehemžilo, takže my na svůj lék na rakovinu teprve čekáme J. Výsledky, které slouží diagnostice, se uplatňují poměrně rychle, řada kolegů ve světě používá naše výsledky, stejně jako my využíváme jejich. Některé výsledky dosud léčbu neovlivnily vůbec, např. ty, které vykreslují biologickou podstatu leukémií.
V jaké míře se dostanete do styku s pacienty?
Teď, když mám na starosti i děkanování, je to méně než bych chtěl; pokud ano, jsou to především děti s poruchami imunity.
